Back
Image Alt

Když se pere rozum a cit aneb dvě bytosti v jednom těle

Když se pere rozum a cit aneb dvě bytosti v jednom těle

,,Stojím, dýchám, vnímám tep svého srdce. Zavírám oči a uvědomuji si každou část svého těla, každý centimetr na svých chodidlech, jež stojí na samé hraně, na okraji mostu. Slyším jak se hlasy za mnou ujišťují, zda jsou všechny karabiny zapnuty správně a bezpečně. Ty hlasy se nějak vzdalují, slyším je čím dál tím méně, za to čím dál tím více slyším to důrazné – NESKÁKEJ, ZABIJEŠ SE! Celý život sním o tom, že udělám něco bláznivého, něco, na co nikdy nezapomenu. Ale zároveň se o sebe bojím. Mám strach o svůj život, je tak křehký a zranitelný. – 3…2…1 JUMP!“ Letím, volně jako pták, volným pádem, vzhůru nohama a čekám. Na co čekám? Na to, jak to dopadne.“

Celý život je vlastně takové čekání, mnohdy čekání přejde v očekávání a co to s námi vlastně dělá? V každém z nás najdeme vždy dva základní principy, a teď nehovořím o mužském a ženském, spíše to nazvěme ,,poradci“ – jsou to rozum a srdce. Je to racionální a emotivní stránka našeho ,,já“. Každý máme své dva poradce a ti se objeví vždy, když se rozhodujeme. Ať už se to týká vztahu, budoucího vzdělání, bydlení nebo zaměstnání. Ať už se to týká čehokoliv.

Důkazem je, že jsme v životě jednou dole a jednou nahoře. Téměř pokaždé, když jsme šťastní, může za to srdce. Když nejsme ve své kůži a přestane se nám z ničeho nic dařit, může za to rozum. Není však jednoduché rozlišit kdy nám radí jaký poradce, proto je tu však intuice. Když ji dobře posloucháme, nikdy nás nezklame. Intuice napovídá, a pak je na nás, zda se rozhodujeme z rozumu nebo ze srdce.

O bytostech rozumu a citu, věděl už antický teoretik o vzniku světa, Empedoklés. Ve své koncepci Sfairos hovoří o lásce a nenávisti, o citu a rozumu, jež neustále bojují proti sobě, a tak vzniká svět. Boj totiž vytváří energii, nekonečné univerzum. A tak se také děje i v nás, když se pere rozum a srdce, máme často pocit, že to nezvládáme. Ale máme inteligentní tělo, tak onemocníme, tělo nám dá chytře najevo, že se s námi něco děje a že bychom měli některé věci v životě přehodnotit.

Někdy nám přijde do cesty člověk, se kterým jsme momentálně nepočítali, kterého jsme potkat nechtěli, neboť není vhodná doba, neboť máme ,,spokojený“ partnerský život. Ale něco nás k němu táhne. Nelze to popsat. Začneme se stýkat, zjistíme, že jsme v jiném světě, že jsme sešli z tak poctivě vyšlapané cesty. Najednou zjistíme, že jsme doposud šťastní nebyli. Žili jsme v hektickém, opakovaném, rutinním tempu, kterému říkáme stereotyp. Který nás nikterak neobohacuje, naopak nám brání v rozvoji a v naprostém uspokojení. A když se máme rozhodnout, zda z cesty sejít a nebo se na ni vrátit, máme pocit, že před sebou máme náročný úkol. Avšak když zavřeme oči, z hluboka se nadechneme, navnímáme se do vlastního nitra a uslyšíme ,,3….2….1″, tak je pro nás v tuto chvíli nejlepší prostě skočit.