Back
Image Alt

Věříme na druhé šance?

Věříme na druhé šance?

,,Někdy dávat někomu druhou šanci, je jako dávat mu další kulku do jeho zbraně“, protože poprvé se netrefil. Také ,,dvakrát do téže řeky nevstoupíš“. To jsou známé citáty, které fungují už několik staletí a my se jimi někdy řídíme, někdy nikoli.  Někdy nás totiž napadají otázky, ,,co když v té řece stojíme pouze po kolena a ještě jsme se do ní úplně neponořili? Co když s tím souvisí i čas, který plyne, nese s sebou nové zkušenosti a plyne také naše ,,staré já“. Plyne ,,staré já“ i naší bývalé drahé polovičky?“ Někdy je třeba se v čase, který stále plyne, zastavit. Někdy po druhé, ten ozbrojený, vystřelit nemusí.

Jistěže jsme zažili pocit, kdy jsme někoho poznali, naše pohledy se setkaly a naše ruce spojily a my jsme v prvních minutách cítili obrovské napětí, které skrývá to magnetické pole, které se mezi námi okamžitě vytvořilo. Nemusí to trvat moc dlouho, nanejvýš pár sekund, kdy přeskočí ta pomyslná jiskra. Máme pocit, jako bychom se těšili na každý další den, kdy se znovu setkáme, máme radost a těšíme se. A když po čase vybudujeme vztah, stojí to za to.

Někdy ale potkáme někoho, u koho tato jiskra nepřeskočí. I přes to se s ním vidíme, a to z několika možných důvodů. Buď abychom zahnali nudu a nebo abychom prostě a jednoduše nebyli sami. Jiskra nepřeskočila ani během pár sekund, minut, hodin, natož dnů a týdnů, ovšem z nějakého důvodu se stále vidíme. Necháme s sebou manipulovat a děláme věci, které ve skutečnosti dělat ani nechceme. Když se zastavíme v čase, mnohdy si uvědomíme, jaké to bylo, když jsme žili vztah s jiskrou. Zasteskne se nám a začneme utíkat, nejprve jen v myšlenkách, poté i fyzicky.

Máme tendenci se vrátit tam, kde vzplanula naše jiskra naposledy. Někdy však zjistíme, že se přece jen utápíme. Totiž když nám někdo do života vstoupí, nikdy to není náhoda. Vždy k nám přišel z nějakého důvodu, abychom si něco do dalšího života odnesli, ať už to něco má být pozitivní nebo negativní, vždy je to pro nás to nejlepší i když si to uvědomíme zase až po čase.

Zdá se mi absurdní ptát se, zda je pro nás přirozené chodit ze vztahu do vztahu, protože znám  jednoznačnou odpověď – NENÍ! Pokud jsme měli ten vztah s ,,jiskrou“ a z nějakého důvodu skončil a my ho jen ,,zazáplatovali“ vztahem ,,bez jiskry“, tak jsme do toho nového začali automaticky přenášet bývalé zkušenosti. Protože je to ale vztah nový, tak nám zákonitě prostě málokdy vyjde. Někdy je tedy třeba uvědomit si své poslední zkušenosti a pobýt chvíli sami se sebou. Poté jsme si schopni uvědomit, co vlastně chceme. Někdy si uvědomíme, že se chceme vrátit do vztahu s jiskrou, a tak to uděláme a řeka stále plyne a my sní, plaveme společně i bezpečně.

Když se Meg Ryan zeptá Nicolase Cage ve filmu Město andělů, jestli by se stal smrtelným znovu, pokud by věděl, jak to dopadne. Odpovídá jí, že i za jediný den s ní strávený, by to za to stálo. Proto je tu další citát a další otázka. Co když stará láska nerezaví?